Rotunda Sv. Petra a Pavla ...bývalá Stará Plzeň

Historie rotundy sv. Petra a Pavla

Hůrka a rotunda sv. Petra a Pavla

rotundaHradiště Hůrka se po násilném zániku bukoveckého hradiště stává na tři sta let centrem přemyslovské knížecí moci a správy pro západní provincii. První písemná zmínka o jeho existenci pochází  z kroniky Thietmara Merseburského a vztahuje se k roku 976, kdy pod hradem Plzní (iuxta Pilisini urbem) došlo k potupné porážce vojsk římského císaře Oty II. českým knížetem Boleslavem II. Další zpráva z roku 992 dokládá na hradišti přítomnost biskupa Vojtěcha. Význam hradiště dokládá nejen strategicky výhodná poloha na návrší nad řekou Úslavou na staré řezenské cestě, ale i jeho rozloha, z níž je dosud dobře patrné mohutné opevnění jeho areálu. A samozřejmě i rozsah sídlištní aglomerace v jeho nejbližším okolí, v níž nechyběly velmožské dvorce s vlastnickými kostely a kde nepochybně vládl čilý obchodní ruch. Na akropoli stál od druhé poloviny 11. století kostel sv. Vavřince se samostatně stojící zvonicí a v horním předhradí kostel sv. Kříže. Oba zmizely počátkem 19. století a jejich existenci připomínají jen odkryté základy. Nejvýznamnějším dokladem slavné minulosti hradiště je tak nejstarší dochovaná církevní památka západních Čech, rotunda sv. Petra a Pavla, situovaná v jihovýchodní části dolního předhradí.

Původně rotunda sv. Petra je jedinou dodnes stojící stavbou na někdejším přemyslovském knížecím hradu ve Staré Plzni. Válcová loď a polokruhová apsida je vybudována z nepravidelných křemencových kamenů spojených vápennou maltou. Podlahu pokrývaly podlahadlaždice s motivem císaře Nerona a gryfů, kteří symbolizují nepřátelství vůči křesťanům. Věřící po nich tak mohli alespoň symbolicky šlapat. Tyto motivy se však objevují až v druhé polovině 11. století. I poslední výzkumy ukazují, že rotunda svým pojetím přináleží do široké skupiny českomoravských rotund konce 11. Až 1. poloviny 12. století. Nebyla tedy ani centrální, ani první sakrální stavbou na hradě. Stavba se  poprvé připomíná až v listině krále Přemysla Otakara II. roku 1266, podle níž se stal premonstrátský klášter v Chotěšově patronem všech 8 kostelů ve Staré Plzni. V roce 1421, po vyplenění městečka husity, začalo pravděpodobně chátrání celé stavby. Koncem 15. století nebo počátkem 16. století se zřítila část kruhové lodi i její strop.

Obrat k lepšímu nastal po roce 1561, kdy se Starý Plzenec a s ním i rotunda dostala do majetku Kokořovců z Kokořova. Ti sice sídlili v nedalekých Šťáhlavech, o Plzenec se však vzorně starali. Za farní kostel i pohřební místo si zvolili kostel Narození Panny Marie na Malé Straně ve Starém Plzenci a prvním farářem se stal v roce 1547 syn Jiřího Kokořovce stejnojmenný Jiřík Kokořovec.  Především však do původního stavu obnovili rotundu. Na dostavbu použili materiál z  chátrajících budov na hradišti. Zřícený vstupní portál byl nahrazen renesančním bosovaným portálem, podlaha byla nově vydlážděna červenými pálenými dlaždicemi. Zasvěcení rotundy se rozšířilo na sv. Petra a Pavla.

Roku 1785 byla podle císařského nařízení zařazena mezi církevní stavby určené ke zboření, ale po vydražení stavby v roce 1788 byla demolice zrušena a po 40 let (až do 30. let 19. Století) sloužila rotunda jako skladiště střelného prachu pro rozvíjející se doly. Ještě v 19. století měla rotunda vížku, v níž byl prý zvonek. Kdy a proč zanikla, nevíme.

Již do roku 1917 se o rotundu začala zajímat řada odborníků, kteří poukazovali na její význam i nutnost rekonstrukce. Nakonec objekt za podpory plzeňské a staroplzenecké kulturní veřejnosti zakoupilo město, které se hlavně v letech 1920 – 1926 zasloužilo o provádění archeologických výzkumů hradiště Hůrky i o opravu rotundy. Byla objevena řada cenných nálezů, např. původní dubový trám v okně apsidy, stavební oběti a byl  odkryt i křesťanský hřbitov u rotundy. Kromě výměny šindelové střechy za břidlicovou krytinu se v období 1926 - 1975 podoba rotundy nezměnila.

V areálu hradu byla provedena řada archeologických výzkumů. Poprvé v roce 1860, kdy výzkum řídil ředitel Josef Strnad a profesor Ladislav Píč, archeolog Národního muzea. V letech 1906-1909 probíhala další etapa, tentokrát pod dozorem profesora české reálky v Rokycanech Bohuslava Horáka. V letech 1920 – 1926 řídil výzkum dr. Antotnín Friedl. Poslední výzkum proběhl v souvislosti s generální opravou rotundy v roce 1975. Výzkum vedl Antonín Hejna z Archeologického ústavu ČSAV. Komplexní výzkum celého hradu však z důvodu veliké finanční náročnosti nikdy proveden nebyl.

rotundaNynější podoba rotundy je výsledkem zmiňované generální opravy v roce 1975. V té době byla okna napevno zasklena hutním sklem, podlaha byla osazena kopiemi původní dlažby s motivem Nerona a gryfů, interiér byl doplněn kazetovým stropem a byly osazeny nové, měděným plechem pobité dveře. Střecha dostala nový břidlicový plášť a namísto železného kříže byl instalován kříž v podobě slovanských sekyrek (historicky ne příliš vhodný). Z původního vybavení byl znovu sestaven oltářní stůl (mensa), zřízený patrně za Kokořovců.

Zatím poslední oprava proběhla v letech 2007 – 2008. Byla opravena poškozená střešní břidlicová krytina, bednění v celé ploše střech, vstupní dveře a vrcholový sekyrkový kříž, který poničila vichřice Emma. Oprava byla uskutečněna díky finanční podpoře Plzeňského kraje.

Předrománská podoba rotundy se sice zachovala v torzu, ale přesto je budova nejstarší celistvě dochovanou architektonickou památkou tohoto typu v západních Čechách a snad i na českém území a tvoří vzácný příklad ve vývoji sakrálních staveb centrálního charakteru.

V současné době je objekt využíván k výročním církevním bohoslužbám, ale konají se zde i svatební obřady a koncerty. Je odsud překrásný výhled na celé město Starý Plzenec, jeho část Sedlec a také na dominantu Plzeňského kraje – hrad Radyni. Celé území bývalého plzeňského hradu spadá do kategorie Národní kulturní památka.


Rotunda